Strach, mocný to nástroj……….existuje jich tolik. Strach z nemoci, z bolesti, z chudoby, z nebezpečí, ze smrti a kdo ví čeho všeho jsme ještě schopni se bát.

Strachem se dá bohužel ovládat i manipulovat. Pokud nahlédneme do historie, zjistíme, že se to dělo vždycky. Názorným příkladem se pro mne stalo náboženství. Je mnoho druhů víry. Jak ale poznat, která je ta správná? Lidé jsou schopni dohadovat se hodiny a hodiny, která víra je ta nejlepší. Jistojistě dojdou k názoru, že jenom ta jejich.  Žádná není špatná a žádná není správná. Vyrostla jsem ve víře křesťanské a bohužel jsem musela jednu dobu Boha opustit, abych ho znovu mohla nalézt a to kvůli nátlaku a pocitům strachu. Ta správná cesta k Bohu vede nejprve skrze poznání sebe sama a poté vlastním vnitřním přijetím a sebeláskou.

Jestliže se nám v životě děje něco bolestivého a někdo v naší přítomnosti trpí, je nutné podívat se na to z jiného úhlu pohledu. Uvědomit si, že i tato část do života patří. Bolest i smrt je jeho nedílnou součástí. Jak se ale dívat na trpícího člověka? Uvědomte si jedno pravidlo. Co je tvoje není moje. Když vpustíme do svého těla ne-moc (záměrně jsem rozdělila), může mít velký vliv a většinou má, program naší mysli. Naše myšlenky se neubírají správnou cestou. Nemoc přichází vždy po mnoha upozorněních. Tato malá upozornění v podobě menších bolestí většinou potlačujeme dostupnými léky a přehlížíme je. To Je však velká škoda. Kdybychom se stali více vnímavými vůči náznakům svého těla, často by to nemuselo dojít tak daleko. 

Jsme neustále zaneprázdněni prací nebo jinými druhy činnosti a nemáme čas se zastavit a vnímat. Vnímat vlastní tělo a zjistit co se to po nás chce. Když nemoc přijde, je už většinou pozdě. Hodně záleží na tom, jak daleko jsme to nechali zajít. A tak se odevzdáváme do rukou lékařů, abychom se zase mohli uzdravit. Zodpovědnost za sebe samé dáváme do rukou někoho jiného. Neposlouchali jsme vnitřní hlas a dopadlo to tak jak to dopadlo. V mnoha případech se z nás lidí stávají závislí na lécích a doktorech. 

V případě, že musíte být v přítomnosti někoho blízkého či příbuzného, kdo onemocněl, zkuste to vzít jako lekci k učení a podívat se do sebe. Nedělám něco podobného co dělá on? Říká se, že nemoci jsou dědičné. Dědičné jsou ovšem většinou programy mysli a s nimi spojené totožné nemoci. Tento vhled vám může říci, co je potřeba na sobě „opravit“. 

Proto by jste člověka, který si svou nemoc vybral neměli litovat (litováním totiž druhému pomáháte k tomu, aby nebyl schopný se změnit, neboť ho necháváte v roli oběti). Mnoho lidí stihne prozřít a uzdravit se i na smrtelné posteli. V těchto chvílích k nim vysílejte pouze lásku a pokuste se jim jít příkladem. Schopnost uzdravit se máme v sobě každý. Pokud ji nejsme schopni objevit, můžeme na své cestě využít mnoho průvodců, terapeutů, lékařů nebo cokoliv co si zvolíme my sami. Podstatné je to, že musíme chtít. 

Jak se strachům nepoddávat? Není to jednoduché, to vím. Pravidelným tréninkem mysli dokážeme vyrušit a výrazně zlepšit naše vlastní vnitřní nastavení. Jako jsme zvyklí trénovat svaly v posilovně, dokážeme vytrénovat i naší mysl. 

Nejvíce se bojíme smrti. Je to vlastně jediná věc, která nás s jistotou čeká a my nevíme, co bude po ní. Avšak strach ze smrti není úplně to, čeho se bojíme. S největší pravděpodobností se bojíme bolesti, která může předcházet před tím, než zemřeme. Měli bychom si uvědomit, že co si do hlavy dáme a čemu podlehneme, to se nám pak většinou děje. Často je naším přáním zemřít ve spánku a v klidu. Tak si toto přání usaďte do své hlavy, představte si to jako fotografii, která se pojí se slovem smrt a vytvořte si na tváři úsměv. Pomocí této vizualizace je téměř jisté, že i když nevíte jak a kdy se „to“ stane, rozhodně nebudete ovládáni strachem a naučíte svou mysl při dalších ač jenom slovních setkáních se smrtí cítit vnitřní klid a lásku.