Moje kamarádka si je jistá, že pochází z jiné planety. Sama mě požádala, abych regresi vedla já, líbil se jí můj hlas a přála si navštívit svou planetu. Již jednou se jí to v regresi povedlo, ale nedostala se tak daleko jako nyní. Byla velmi štíhlá a vzhledem odlišná od běžné populace. Opravdu je na ní vidět, že je tak trochu odjinud.
Uvedla jsem V. do stavu alfa. Nebyl pro ni problém se dostat do minulého života a ihned začala vyprávět.
Jsem doma….jsem doma…jsem doma….vykřikovala štěstím. Nedokáži slovy dostatečně popsat, jaké nadšení v tu chvíli cítila. Plakala radostí a cítila se opravdu moc šťastná.
Ze začátku jsem kladla dotazy, ale po nějaké době to ztratilo smysl. V. moc dobře věděla co dělá a v podstatě mi na všechno odpovídala sama, aniž bych se dotazovala.
V., řekni mi, jaké to tam u vás je?
Jsou tu hvězdy, ale jsou blízko, ne tak daleko jako tady u vás na zemi. Obloha je taky blízko a je černá. Jako bych si na to všechno mohla sáhnout rukou.
Jak vypadáš V.?
Jsem lehká, jsem tak lehká, proč tady na zemi mám tak těžké tělo…v tu chvíli začala plakat…Proč jsem na zemi, tady u nás je mi tak dobře. Všichni jsme si rovni, nikdo není nad nikým, řídím to tady a všichni mne respektují ve vzájemné úctě. Ani cestovat jako tady u vás nemusíme, je to jiné, tady stačí lusknout prsty a jsme tam, kde chceme být. Tady to nejde, je to tu na zemi tak těžký, tak těžký.
Co se děje dál V.?
Ptají se nás, kdo půjde na zemi ale nikdo nechce. Tedy ti starší. My mladší se začínáme hlásit, nevíme do čeho jdeme. Ti starší říkají, že je to na zemi hrozné, ať to neděláme, ale já musím, musím jít pomoct na zemi. Zkrátka musím. Stojíme v řadách a čekáme. Je nás moc. Čekáme, až na nás přijde řada. Je nás opravdu hodně. Vždycky jedna řada zmizí a čeká se dál. Už je čas, teď musím já jít na zemi, přišla ta chvíle, už půjdu, už půjdu…..
Kde jsi teď V.?
Nevím, někde v prostoru, vybírám si rodiče. Hledám ty pravé. Ale jak je mám vybrat, jak mám poznat, kteří rodiče jsou pro mne ti praví? Tak se rozhlížím a poslouchám. Slyším různé řeči, různé druhy jazyků, tahle řeč je zvláštní, to je samý ž, š, č, ř….to my nemáme takový zvuky, to je divný, to je divný, pořád opakovala. A těch barev, to není možný, my nemáme tolik barev, máme jen čtyři – červenou, bílou, modrou a zelenou. Jak je tohle možný, nechápu to. Pořád se rozhlížím a nevím koho vybrat. Je to těžký, už na mě tlačí, musím si vybrat. Musím si už vybrat. Tihle jsou docela pěkní, vypadají hodní….no tak mám to zkusit? Nevím, pořád nevím. Prohlížím si je, jsou divní, my nemáme taková těla, nosy, obličeje. Musím si vybrat, no tak jo, tihle jsou asi dobří, nevím, ale musím už jít…tak teda tyhle…
Co se děje dál V.?
Jsem uvnitř. Je tu těsno a tma. Je tu tak málo místa, to se mi nelíbí tohleto, to se mi nelíbí. Proč je tu tak málo místa, ach jo…já chci pryč, ale nemůžu, už jsem se do toho pustila a musím svůj úkol dokončit. Nemám kam utéct, už to musím nějak zvládnout. Pořád je tu těsno. Zvykám si na to, ale nejde mi to. Je to hrozný, ale nedá se nic dělat. Jsem v břiše u maminky. Zvykla jsem si. Je mi už tak nějak dobře. Už jsem se tu tak nějak porovnala. Slyším jak si povídají. Oni se na mě těší, mluví na mě. Ale to co říkají se mi nelíbí, jsou tak pozadu, tohle všechno co tu je na zemi, je tak zaostalé…to my už jsme dávno dál…
Už jsem moc velká, budu asi muset ven, no jo ale jak…já už jsem si tu zvykla, nikam se mi nechce, tam na zemi je to hrozný, ale tak už jsem sem vlezla a není na výběr. Budu muset ven. Cítím tlak, je to hrozný, nemám tu už žádný místo, už jdu na svět, držím mě v náručí nějakej doktor. Mluví na mě, dávají mě mamince a pořád ne mě šišlají.
Rostu a moje tělo je taaak těžký. Pořád na mě mluví a říkají, že se musím naučit chodit, ale jak? Oni mě chtějí něco učit? Chápete to, oni mě? To já jsem přišla na zem abych učila já je, jsou tak zaostalý, pomalý, nic nevědí, zničili si planetu. Kdyby jsme sem nepřišli, už dávno by tu planetu zničili.
Chodit mi nejde, pořád padám, zkouším to znovu. No tak teda chodím no. Mají radost, smějí se na mě.
Závěrem této regrese bylo přijetí. Přijetí toho, že je V. tam, kde nechce být. Její duše, která žila na jiné planetě se rozhodla dobrovolně přijít na planetu zemi a pomáhat tady.