Tentokrát mne vyhledal mladý 30ti letý muž, který už na sobě hodně dlouhou dobu pracoval. Byl vědomý a otevřený a prošel si opravdu nelehkým dětstvím. Probrali jsme to nejdůležitější z jeho života a hledali jsme, jaký problém budeme řešit. Zeptala jsem se ho na záměr regrese. Ještě však než mi ho řekl, pochopila jsem z vyprávění, že jeho témata ke zpracování jsou útěk, únik a nepřijetí. Vyprávěl mi, že se nemůže vyrovnat s tím co se mu děje. Situace řešil útěkem a únikem z reality nebo sám před sebou.
Mám pocity nesvobody, pořád mě někdo a něco někam tlačí. Jako bych nemohl žít svůj život. Kdykoli se pro něco rozhodnu, hodí mě to jinam. Je to vyčerpávající, nemůžu být ani tam, kde mi to dělá radost. Jakoby mi pořád něco kazilo moje plány.
Ještě jednou jsem se ho zeptala, zda je toto opravdu jeho největší problém a zda má pořešeny svoje bolesti z dětství, zda již všem odpustil a témata, která prožil, zpracoval. Odpověděl, že ano. Sice by se určitě našlo spoustu věcí k pořešení, ale toto bylo jeho největší téma.
Šli jsme tedy do regrese…
Po uvolnění vstupoval do několika minulých životů, avšak nikde jsme nenacházeli příčinu jeho problémů. V jednom z nich se zmínil, že nosí kameny. Je to jeho práce a velmi ho to vyčerpává. Avšak neustále mi někam ulítával o odbíhal. Do jiných životů. I zde se projevoval jeho útěk a únik. Jeho duše se té bolesti bránila a proto skákala z jednoho života do druhého.
Protože mi moje vyšší já řeklo, abychom se do tohoto minulého života vrátily, tak jsem ho tam vyzvala ještě jednou. Rozpovídal se, jak neustále nosí kameny na hromady, jak ho hlídají vojáci a nemá kam uniknout. Práce je to velmi těžká a vyčerpávající. Nemůže přestat, neboť ví, že by ho zabili. A tak chodí a nosí ty těžké kameny. Bolí ho ruce a celé tělo, je unavený a vyčerpaný. Jednoho dne si uvědomí, že už nemůže, že už to takhle dál nejde, ale stále je si vědom, že je pod dozorem a není kam utéci. Přemýšlí, jak z toho ven. Na útesu zahlédne v povzdálí řeku a na ni loď. Říká si, jak by bylo krásné se na tu loď dostat, ale neví jak. Protože se zastavil a koukal do dálky, najednou slyší řev a pozoruje, jak se k němu žene voják. Neví co dělat a tak se rozhodne skočit ze skály. V tu chvíli se mi rozplakal a říká, já jsem skočil, já jsem opravdu skočil. Padá dolů a ještě chvilku žije, chtěl by se zvednout a odplazit k lodi, ale nejde to. Všechno ho bolí a nemůže se hýbat. Říká si, aspoň něco jsem udělal, nevyšlo to, ale aspoň něco jsem udělal, aspoň jsem to zkusil, aspoň jsem to zkusil. Vydechuje naposledy a jeho duše letí vzhůru, do nebes. Cítí úlevu a absolutní osvobození.
Tento minulý život jsme museli projít ještě několikrát, dokud nedošlo k absolutnímu přijetí a uvolnění. Mladý muž pochopil, co mu to mělo zrcadlit. Byly to ony pocity nesvobody v zajetí a nemožnost se pohnout z místa. Po regresi cítil absolutní úlevu. Docházelo mu spousty jiných věcí, které pochopil až nyní. Třeba kameny, od dětství k nim měl zvláštní vztah, rozpomenul se. Nebo jindy se motal kolem skály a málem z ní spadnul…všechno mu zapadlo jako skládanka.