Myslela jsem, že vím všechno,
utíkajíc před sebou.
Uhnu vlevo, uhnu vpravo,
před tou masou zkaženou.
Vytvořím si ten svůj prostor,
oprostím se od zlého,
zapomenu býti lidem
a to všechno pro něho.
Pro ten vesmír, tokající,
jenom pro něj, je v něm klid.
Zapomněla jsem však na den,
který má zas zítra být.
Do svých tužeb vnořila jsem celou svoji mysl,
hlavu svou tak vypnula jsem a můj rozum zkysl.
Duchovno tak doma proudí, je to teď má strava,
moje duše trochu bloudí, myslí, že je zdravá.
A tak si tak posuzuji ta pozemská těla,
nedošlo, že odsuzuji vlastně sebe sama.