Tentokrát mne vyhledal mladý třicetiletý muž, který už na sobě dlouhou dobu pracoval. Byl vědomý a otevřený.
Prošel si opravdu nelehkým dětstvím. Probrali jsme to nejdůležitější z jeho života a hledali jsme záměr pro regresní terapii. Z vyprávění jsem pochopila, že jeho témata ke zpracování budou útěk, únik a nepřijetí. Vyprávěl mi, že se nemůže vyrovnat s okolnostmi, které se mu dějí. Situace řešil oddělením se a útěkem z reality.
Mám pocity nesvobody, pořád mě někdo a nebo něco někam tlačí. Jako bych nemohl žít svůj vlastní život. Něco si naplánuji a skoro pokaždé to nevyjde. Vždycky mi do toho něco vleze. Je to strašně vyčerpávající. Nemohu doslova žít svůj vlastní život!
Ujistila jsem se Ještě jednou, zda je toto téma jeho zásadní problém a zeptala se, jestli už má pořešeny všechny své bolesti z dětství. Odpověděl, že ano. Prý by se určitě ještě něco našlo, ale toto pro něj bylo nejdůležitější.
Regresi jsme tedy započali…
Po uvolnění vstupoval J. do několika minulých životů najednou, avšak nikde jsme nenacházeli příčinu jeho problémů.
V jednom z nich se zmínil, že nosí kameny. Prý je to jeho práce a velmi ho to vyčerpává. Neustále mi však ulítával do jiných životů. Jeho duše se té bolesti bránila a proto přeskakovala z jednoho života do druhého.
Moje vyšší já mi napovědělo, abychom se do tohoto minulého života s kameny vrátili. Vyzvala jsem ho tedy ještě jednou.
Rozpovídal se….
„Neustále nosím kameny na hromady a hlídají mě vojáci. Práce je to velmi těžká a vyčerpávající. Nemůžu přestat, protože by mě zabili“.
A tak chodí a nosí ty těžké kameny. Bolí ho ruce a tělo. Je unavený a vyčerpaný. Jednoho dne si však uvědomí, že jsou jeho síly u konce. Je si vědom toho, že je pod dozorem a nemá kam utéci. Přemýšlí, jak z toho ven. Na útesu zahlédne v povzdálí řeku a na ni loď. Říká si, jak by to bylo krásné se na tu loď dostat. Na malou chvilku se zastavil a koukal do dálky. To ovšem naštvalo vojáky a ti na něj ihned začali řvát. Běží k němu a chtějí ho potrestat. Neví co má dělat a tak se v zoufalství rozhodne skočit ze skály.
V tu chvíli se J. rozplakal a říká: „Já jsem skočil, já jsem opravdu skočil!“ Padá dolů a po dopadu na zem ještě chvilku žije. Moc by si přál se zvednout a doplazit se k lodi…ale nejde to. Všechno ho bolí a nemůže se hýbat.
Povídá: „Alespoň něco jsem udělal. Sice to nevyšlo, ale aspoň něco, aspoň jsem to zkusil, aspoň jsem to zkusil, aspoň jsem to zkusil“. Opakuje stále dokola. Vydechuje naposledy a jeho duše se vznáší do nebes. Cítí úlevu a absolutní osvobození.
Tento minulý život jsme museli projít ještě několikrát, dokud nedošlo k absolutnímu přijetí a uvolnění. Mladý muž pochopil, co mu to mělo zrcadlit. Byly to ony pocity nesvobody v zajetí a nemožnosti se pohnout z místa. Po regresi cítil velikou úlevu. Postupně mu docházely jisté spojitosti s tímto minulým životem. Třeba kameny…od dětství k nim měl zvláštní vztah, rozpomenul se. Nebo jindy se motal kolem skály a málem z ní spadnul…všechno mu začalo dávat smysl.
Jsem velmi vděčná, že konečně došel k úlevě. Uvolnilo se tolik emocí a bolestí, které dříve nemohly být zpracovány. Až nyní byl jeho správný čas a já děkuji bohu za to, že mu bylo dovoleno svou bolest propustit a začít žít život konečně svobodněji.