S Petruškou jsme byly domluvené na regresní terapii. Obě jsme věděly, že toho bude mnohem více k řešení.
Petra je na holky. Ptala jsem se jí, jestli by někdy připustila možnost, že to může být jinak, řekla že ne. Věřila jsem tomu, ale upozornila jsem jí, že až srovnáme polarity uvnitř, je možné, že se i toto může změnit.
                                                                                                                                                                                                                  Petra se tak trochu chovala jako muž. Když jsme si povídaly, bylo nad slunce jasné proč. Její tatínek toužil po synovi a v tomto duchu ji také vychovával. Jelikož byl často pryč a nechával maminku na děti samotnou, Petra automaticky přebírala roli otce, aniž by si to uvědomovala. A poslední nálož jsme objevily při regresi. V bříšku totiž nebyla sama. Embryo, které tam bylo s ní, byl chlapec. Embryo sice tělo opustilo již ve velmi brzkém stádiu, ale jeho duše neodešla. Zůstala s Petrou až do jejích 37 let. Ona se cítila celou dobu jako rozpolcená osobnost. Nevěděla vůbec kdo je a neuměla být ženou. Životní okolnosti ji stále nutily do situací, kdy musí vydržet a všechno zvládnout a hlavně musí být ostatním oporou a být zkrátka chlapem! Tak tu roli celých 37 let zastávala. Jako bonus ji doprovázely pocity opuštění, které zůstaly, když embryo jejího bratra odumřelo…                                                                                                                                                                                          
Začaly jsme vnitřním dítětem. Vyzvala jsem ji, ať nechá do místnosti uvnitř sebe vejít její vnitřní dítě. Ptám se jí jak vypadá. Okamžitě odpovídá, že je to kluk ve věku zhruba 7 let. Měla jsem tušení, že to bude kluk, když celou tu dobu zastává roli muže, jenže ono to nebylo tak úplně jenom tím….
Rozpovídala se: Jsme dva. Jak jako dva? No říká, že jsme dva. Že nejsem sama. Chvilku jsme si povídaly, jak se onen chlapec cítí. Chtěla jsem ji vést terapií vnitřního dítěte, ale v tuto chvíli to nešlo. Onen chlapec ji sdělil, že ho může zavolat kdykoliv bude chtít, ale že musí jít do světla, že potřebuje samotu. Nechali jsme ho tedy jít a počkaly na vyjasnění okolností. Měla jsem už tušení, že tu něco nehraje.                                                                                                                                 
Přistoupila jsem k vnitřní Ženě a Muži. Přišel dřív muž. Když začala Petruška popisovat jejího vnitřního muže, začala jsem se usmívat. Věděla jsem už jak to asi bude a nemýlila jsem se. Byl hezký, vysoký, svalnatý, ale tak nějak mu všechno bylo jedno. Ptala jsem se: Proč je mu všechno jedno?
Petruška odpovídá, že neví. Že ji přijde, že nemá co dělat, jakoby se zrovna vrátil z pláže. Že se nudí, poflakuje, je odpočatý a tak nějak ji nemá co říct.                                                                                                                                                                             
Nechali jsme tedy vejít vnitřní ženu. Povídá mi: Je to taková víla, lesní žínka, blonďatá a vysoká. Ale je unavená a strhaná. Je hubená až tenká. Je tak nějak smířená se vším a neví co má dělat. Čeká až se něco stane.
Vybídla jsem ji, ať se nacítí do obou rolí. Nejprve vlezla do své vnitřní ženy. Ptám se jí jak se ta její vnitřní žena cítí. Dále jen VŽ. Ona povídá. No neví co má dělat. Je jí to tak nějak líto, že ten její muž nic nedělá a jenom se poflakuje. A co tvůj VM? Vlez si do něj, co ten cítí. Ještě je mu všechno jedno? Ne už ne. Je mu to líto. Líto, jak se cítí jeho VŽ. Provedli jsme vzájemné odpuštění v kleče na kolenou. Nechali jsme je spolu v objetí a v lásce. Po chvilce se oba proměnili. VŽ zesílila a zkrásněla a VM už se choval láskyplně a mile jako opravdový muž.                                                                                                                            
Věděla jsem však, že se ještě budeme muset vrátit k vnitřnímu dítěti, ale na to došlo až na konci terapie.
Dohodly jsme se na téma k regresi. Byly jím pocity OPUŠTĚNÍ a to, že se pořád cítí být na druhém místě. V regresi nás to nepustilo do minulých životů, ale pustilo nás to do prenatálního období tohoto života. Vidím embryo povídá Petruška, vidím dvě embrya. Před tím, než jsme s čímkoliv začaly, ptala jsem se Petry, zda nepochází z dvojčat. Ona že ne nebo že o tom neví. No nic, šly jsme dál. Ty dvě embrya jsou vedle sebe a cítím, že k sobě tyto dušičky mají hezký vztah, jako vycházejí tam spolu. Vidím černý záblesk, potrat. To embryo odchází. Jsem tu sama. Bingo, povídám si v duchu. A máme tu ony pocity opuštění. No a jak se cítíš v tom bříšku. No je mi smutno, cítím se sama. Ptám se jí dál co cítí a vnímá, jak vnímá maminku. Odpovídá: Maminku vnímám ale otce ne. Ptám se jí, jestli byla ještě nějaká jiná událost v bříšku, nějaké emoční vypětí maminky nebo nějaké podněty z vnějšího světa. Říká, že ne. Přistoupili jsme tedy k porodu. Popisuje jak jde na svět, nejprve hlava, pak tělíčko a už je venku. Opět se jí ptám, jak se cítí ona a jak maminka. Maminka je ráda, že už to má za sebou. Ona má snad větší radost z toho, že už to má za sebou a ne ze mě. Sestřičky si mě pořád prohlížejí. Je jich tam hodně. Obdivují mě, jak jsem krásné miminko. Maminka začíná žárlit, protože mě ještě neviděla. Ale už mě k ní nesou. Jsme šťastné.                                                                                                                                                                                                        
A co tvůj otec, ptám se. Ten tu není. Slaví v hospodě, dokonce ani neví, jak vypadám. Ještě mě neviděl a už slaví. Maminka má na něj vztek. Nikdy tu není když ho potřebuje.
Navíc chtěl kluka. Maminka mu říká, ale co, hlavně že je zdravá a třetí dítě už nechci, s tím nepočítej, stejně by to byla zase holka.                                                                                                                                                                                                                
Procházíme tuto událost ještě několikrát a vnímáme věci, které jsme třeba opomněly. Petruška zmiňuje dětství, jak ji tatínek vychovává jako kluka. Jak se ji nevěnoval a byl často pryč. Na konci regrese děláme odpuštění všem komu bylo třeba včetně sebe a vracíme se do reality.                                                                                                                                                  
Při povídání zjišťujeme, že je třeba ještě odpoutání se od svého bratra, dvojčete. Petra tak nějak cítí, že jeho duše je stále u ní. Proto ty pocity rozpolcené osobnosti. Tohle všechno se nám krásně ujasnilo. Propustili jsme ho tedy ke světlu. Petruška se se svým bratrem po důkladném zvážení, že už ho nepotřebuje, rozloučila. I když se ji nechtělo a ani jemu, šlo to nakonec krásně. Osvobodila sebe i jeho. Myslím, že už bylo na čase.                                                                                                   
Vyzvala jsem ji, ať nechá vejít vnitřní dítě znovu. Povídala jsem jí, že určitě přijde holčička. Přišla, ale chlapec taky. Přišel se s ní ještě naposledy rozloučit. Rozloučili se tedy a mohly jsme pokračovat dál. Tentokrát už jen s dívkou, její vnitřní dívenkou. Zeptala jsem se jí, jak se cítí ona dívenka. Řekla, že nijak zvlášť nic necítí, ale chce lásku a pohlazení. Dala ji tedy to co potřebovala. Pokusila jsem se ji nabídnout možnost jít se svou vnitřní holčičkou dělat pravé holčičí věci. Věděla jsem, že na to není ještě připravena a to mi také potvrdila. Nechala jsem je tedy jen v objetí a v lásce a pak jsme vnitřní dítě ukončily. Její cesta ženy teprve započala. Bude se pravidelně vracet do vnitřního světa a o svou dívku pečovat, starat se o ní, dělat věci, které nikdy nedělala a nechá ji krásně vyrůst do krásy. .                                                                                                       
Děkuji bohu za tuto krásnou zkušenost a děkuji Petrušce, že jsem ji mohla provést jejím vnitřním světem. Práce tím sice nekončí, Petra bude mít ještě spousty úkolů, ale už ví jak na to a to nejhorší má za sebou. Teď už ji čeká objevování své vnitřní krásy a bude se učit, jak být Ženou…
                                                                                                                                                                                                                         S láskou Martina…
jakprocitnout.cz